Jsem dostatečně psycho?

Já ti povím, jak to mám. A ty mi řekni, co si myslíš.

👩‍🎓

Vystudovala jsem ekonomku. S prstem v nose, protože co má logiku a řád, tomu rozumím, čemu rozumím, to se umím naučit. Sic mě to nikdy nenadchlo, ale účto a mikro a ekonomiky, dokud to nebyla ekonomie, mě bavily. Ekonomika a ekonomie jsou dvě věci. Neptejte se mě na rozdíl, já si pamatuju jen ten pocit.

8 let jsem pracovala v projektovém managementu soft projektů, ne těch inženýrsko-stavebních. To mě nadchlo. Nastavovat systém, v tom systému fungovat, piplat se v detailech a pak to ještě různě komunikovat, tam jsem ryba ve vodě.

🌱

Jenže v mezičase mě ještě víc nadchl osobní rozvoj. 

Partnerská komunikace. Nenásilná komunikace. Prvně jsem chtěla opravovat svý partnery, než jsem pochopila, že je to o sebenapojení, rozeznání vlastních pocitů a potřeb a upřímném sebevyjádření. Ne o opravování lidí. 

Pak vzdělávací projekty. Dialog, respekt, naslouchání, zodpovědnost. Tady mi zhruba rok trvalo, než jsem zcela pochopila, o čem to vlastně je (můžu-li to vůbec tvrdit).

K tomu védská meditace, jóga a trocha spirituálna. 

A pak už to jelo. Z osobního rozvoje se stal profesní rozvoj. Jeden koučovací výcvik. Druhý koučovací výcvik. Pozitivní inteligence. Psychoterapeutický výcvik. Několik let a tady jsem.

🛋️

JE ZE MĚ KOUČ (ne gauč). A ZAČÍNAJÍCÍ TERAPEUT. Z povahy všech zpětných vazeb a reflexí poměrně nadějnej, řekla bych. 

Jenže NEJSEM PSYCHOTERAPEUT. Nemám totiž vystudovanou psychologii.

Pro někoho no go. Pro někoho systémový nesmysl. Pro někoho dobrý mít, ale i bez psychologie fůrt lze být solidní terapeut. Ne ten „ale dyť klientům to pomáhá“. Ale ten „vím, co dělám, dělám to na základě výcviku a eticky a pod supervizí a za konstantního průběžného vzdělávání s pokorou a respektem k řemeslu, klientům a odborné obci“.

O tom, že jsem a budu solidní terapeut i bez „psycho“ nepochybuju. Protože pokora a respekt. A protože závislost na věčném růstu mě z toho neustálého „vylepšování se“ nikdy nepustí. Mě to totiž baví. 

🦄

Co mě nebaví, je, se pořád vysvětlovat a obhajovat, proč jsem jednorožec mimo systém. No prostě jsem. Holt ne pro každého, kdo se v 18 rozhoduje, co bude dál dělat, je pekařina jasná volba.

Až mi ve čtvrtek v sauně svitlo, že já si to formální humanitní vzdělání, co se pro to psycho-terapeutování (zatím) vyžaduje, můžu dostudovat.

BŘINK!

📚

Takže ve 34 letech znovu studium na vejšce? Takže odteď každý druhý týden fyzicky v Praze? Takže si půjdu půjčit peníze k tatínkovi, protože na další nálož vzdělávání teďka nemám? Protože za a) nejsem (zatím) markeťák tělem a duší a holt jsem se těm svým soukromým klientům ještě nezvládla dost prodat. Protože za b) tu „psycho“ práci, kterou jsem si na to chtěla vydělat, jsem nedostala, protože mi chybí humanitní vzdělání. Co bylo dřív, slepice, nebo vejce?

🔮

A jak to nasedá na mou dlouhodobou vizi? Jak to ladí s tím, že jsem v Česku dočasně a co nejdříve možno chci zpět do Barcelony? 

🌍

Jak to ladí s tím, že po letech cestování a stěhování a hledání konečně vím, že chci žít v „zemi věčného slunce“, u mořských vln, v rytmu salsy a za znění Španělštiny? Mimochodem, tu jsem si během tohohle roku dost solidně osvojila, jsem na sebe hrdá.

A tak mi řekni.

⁉️

Jak důležité je pro tebe formální vzdělání vedle prakticky laděného výcviku? Musí být? Mělo by? Nenutno? 

A hlavně. Má si ho Kamila dodělat?